ANDERS

O PĚT LET POZDĚJI.

„Tati. Nedívej se.“

Měl jsem ruku na klice od pracovny a stejně jsem se podíval, protože tenhle příkaz jsem neuposlechl ještě ani jednou za celý její život. Moje dcera klečela na mé židli se špičkou jazyka mezi zuby a fialovou voskovkou v pěsti a pod tou voskovkou ležela složka, o níž jsem zatraceně dobře věděl, že je důležitá.

„Copak to s tím děláme, broučku?“

„Kreslím.“