Roman se na mě podíval těma smutnýma psíma očima – se stejným výrazem, jaký měl jako dítě, když ho přistihli při krádeži sušenek, jako by mě zrovna před chvílí neosahával!

„Tenhle úchyl!“ zanadávala jsem v duchu.

A pak, jako by mě můj mozek chtěl ještě víc mučit, mi v hlavě naskočila představa jeho lilku. Ztěžka jsem polkla a přinutila se místo toho soustředit na jeho obličej.

„Nemůžeš prostě jen