Musela jsem omdlít, protože když příště otevřu oči, nějaký plešatý, potetovaný Nati mě nese v náruči. Hlavu mám přitisknutou k jeho rameni.

Téměř okamžitě si uvědomím, že už jsem tohoto Nati někdy viděla, a myslím, že se jmenuje Boran. Byl to ten, kdo Razvanovi řekl, že nedostávám pořádně najíst.

Zakašlu, protože prach a kouř naplňují vzduch. „Kde to jsme?“ zeptám se a dusím se vlastním dechem.