Thalia

Stojím za židlí na opačné straně Valeriova stolu a sleduji ho, jak se s naštěstí opět zapnutou košilí těžce spouští do hladké červené kůže bossovského křesla. Část mého já chce z té místnosti utéct dřív, než vůbec otevře pusu. Rozhodla jsem se. Odjíždím. Nepotřebuju mu říct nic jiného než „sbohem“, bez ohledu na to, co mi řekla Alessia. Ale další část mě stále myslí na ten úplně první den,