Valerio

Protahuju si bolavé klouby na malém stupínku, na kterém stojí oltář u svatého Gabriela, v kostele, kam jsem nevkročil od máminy smrti. Jak říkával táta, kostel je pro lidi, co se vyzpovídávají ze svých hříchů, a Vipers nejsou tak sakra blbí.

Ale zdá se, že já ano. Pohled otce Felixe sleduje pohyby mých rukou a zadrhne se na mých rozbitých, pohmožděných kloubech. Zamračí se. Děkuju Bohu, že