Cleo

„Poslyš,“ pokračuje Silvio, stále soustředěný na cestu. Policejní sirény jsou s tím, jak se vzdalujeme od města, čím dál tišší, ale já se ho stále neptám, kam mě veze. „Vím, že na to teď nechceš myslet, ale potřebuji vědět, co se stalo,“ požádá mě mírným hlasem. Slyším v něm i náznak bolesti, ale ze všeho nejvíc je za jeho slovy cítit vina.

Chci mu říct, že nic z toho není jeho chyba, ale na