*Natalja*

Většinu času trávím ve „svém“ pokoji. Obrazy mých rodičů krvácejících k smrti mi zaplňují mysl, ať už bdím, nebo spím. Dokonce i když sedím u okna a zírám do poklidné zahrady za sídlem, nedokážu setřást ten drtivý smutek a odpor, který mi s každým chvějivým nádechem zaplavuje tělo.

Do mého pokoje nikdo kromě služebných nechodí – a to je dobře. Až budu muset znovu čelit Igorovi, bude mě s