SIENNA

Snídaně příštího rána byla k nevydržení. Dante seděl naproti mně, vidličkou jen tak přehraboval jídlo na talíři, ale já se na něj ani jednou nepodívala. Ačkoliv jsem cítila, že mě sleduje a čeká na vhodnou chvíli, nedala jsem mu žádnou šanci.

Soustředila jsem se na to, abych se co nejrychleji najedla, a ignorovala tíhu jeho mlčení. Pokaždé, když se pohnul, jako by se chystal promluvit, jsem