DECLAN

Místnost už páchla krví. Ne čerstvou a ostrou, ale zatuchlou, jako by se do toho betonu vsákla už dávno a nikdy ho neopustila.

Flavio už seděl na židli, když jsem vešel dovnitř. Vypadal jako pouhý stín muže, kterým býval – propadlé tváře, roztržený ret, šaty na cucky. Oči měl podlité krví, a jakmile se střetly s mými, rozšířily se něčím, co hraničilo s úlevou.

„Declane,“ zachraptěl a pokusi