SIENNA

Dříve toho dne.

Když jsem se probudila v zamotaném prostěradle a ranní slunce sotva vykukovalo skrz závěsy, žaludek se mi sevřel něčím ostrým a nejistým. S každým dnem, kdy byli Dante a Declan pryč, jako by byl dům bez nich prázdnější, příliš tichý, jako by něco čekalo na zhroucení. Přitiskla jsem si hranu dlaně k hrudi a nutila se dýchat. Moc to nepomáhalo.

Dnes zahájí útok. To bylo ono –