Když jsem vešla, napůl jsem očekávala, že mě přepadnou, pobodají nebo v horším případě zastřelí. Měla jsem se nějak bránit, ale než mi ta myšlenka prolétla hlavou, už jsem byla uvnitř. Srdce se mi sevřelo v hrudi, když jsem uviděla Vivicu sedět v čele stolu, nevzrušenou a upjatou jako vždy. Pamatuji si, že poslední, co jsem o ní slyšela, bylo, že ji uvedli do umělého spánku, než jsem Lorcanovi řek