POHLED: KAELEN

Mluvím neuvěřitelně potichu, je to jen drsný, chraplavý šepot v tlumeném světle hlavní ložnice prosyceném stíny. „Myslím… myslím, že konečně spí.“

Pohybuju se plíživě pomalu, abych ji nevyrušil, zvedám ruku a přejíždím klouby prstů po jemné křivce její tváře. Zastrčím jí uvolněný, vlhký pramen vlasů za ucho a nechám konečky prstů spočinout na její zčervenalé lící. Horkost sálající z