Valentina

„Kdysi... kdysi... dávno,“ začne Gino, rty zkroucené do zlomyslného úšklebku. Oči má stále upřené do mých, i když mi noha tepe bolestí. Krev se mi stále hromadí podél nohy a barví podlahu do pěkně jasně červené. Tělo ztěžka oddechuje, i když se místností začne šířit měděný pach, ze kterého se mi navaluje.

Gino teď přechází po místnosti, zatímco Ciro dál stojí za mnou. Stále nespouštím Gi