Když auto se zaskřípěním brzd zastavilo, padla mi do oka obrovská železná brána venku. Tyčila se do majestátní výšky a za svými křídly střežila ty, kteří už odešli. Prostorem se rozléhalo zlověstné ticho.

Otočila jsem se k Rafovi. Seděl vedle mě a mou ruku pevně svíral ve své. Ramena měl napjatá a svůj chladný modrý zrak upíral do dálky.

Stiskla jsem mu ruku. Zavřel oči a zhluboka si povzdechl.

Be