Pohled Cory

Torin na mě zíral, jako bych mu uštědřila fyzickou ránu přes obličej.

Čelist mu na zlomek vteřiny ochabla. Rychle se snažil poskládat rysy obličeje zpět, svaly tváře stáhl do strnulé masky pohrdavé nedůvěry. Husté ticho ve velkolepé vstupní hale kolem nás zhoustlo a tlačilo se mi na kůži, ale já se odmítla pod jeho váhou krčit. Pro něj byl můj požadavek na rozvod pouhým dalším zoufalým voláním po jeho pozornosti. Odmítal vidět to železné odhodlání, které mě kotvilo nohama k podlaze.

"Jestli je tohle nějaký tvůj promyšlený záchvat, abys získala mou pozornost, tak ze sebe akorát děláš blázna." Alfa smetl mé prohlášení chladným odfrknutím.

Kročila jsem vpřed. Zkrátila jsem vzdálenost, aby se nemohl schovávat za svou tyčící se výšku nebo svou aristokratickou chladnost. Potřebovala jsem, aby viděl oheň spalující tu plachou dívku, kterou jsem kdysi bývala.

"Nějakým způsobem jsi sám sebe přesvědčil, že všechno, co řeknu, je jen konkurz na získání tvé přízně. Dovol mi, abych to řekla naprosto jasně. Skončila jsem s tím, abych byla tvým tichým, pohodlným doplňkem. Odmítám sedět u tvého stolu, zatímco mi tvá vydržovaná milenka hází urážky do tváře, jen abys tam ty stál jako němý divák."

Jeho ústa se pootevřela. Měl v úmyslu znovu nastolit svou autoritu, zatlačit mě zpátky do té poslušné krabice, kterou pro mě postavil.

Prořízla jsem přímo jeho sílící hlas. "Nikdy nedovolím, aby se se mnou zacházelo jako s inkubátorem. Nedovolím ti, abys mě odhodil v okamžiku, kdy mi to štěně vyrvete z náruče. S tímhle zvráceným uspořádáním jsem nikdy nesouhlasila a už vůbec jsem nesouhlasila s tím, abych byla ponižována ve vlastním domě. Moje hodnota není svázána s tvou pokrevní linií nebo tvými politickými hrami. Chtěl jsi dědice, ne manželku. Podepíšeme ty rozvodové papíry, nebo ne?"

Zatlačila jsem na pilu. Zapíchla jsem svůj pohled do jeho s fatální vážností. Nemrkla jsem. Nezakolísala jsem.

Ta neochvějná stálost v mém pohledu musela hluboce zasáhnout jeho hrdost. Můj naprostý nedostatek váhání roztříštil jakoukoli trpělivost, kterou předstíral, že má. Torinova povaha vzplála do temné zuřivosti, která se chytila jako suchý les v bouři plné blesků. Prudce se otočil na podpatku a natočil svůj masivní rám klenutým dveřím.

"Beto, připrav papíry. Okamžitě sepiš protokoly k formálnímu obřadu odmítnutí druhů." Štěkl Torin ten rozkaz, jeho hlas zněl jedovatě.

Giselle se ušklíbla, přenesla váhu a vítězoslavně si překřížila paže. Sledovala mě se samolibým zadostiučiněním.

Z přešlapující, vykulené Bety stínované chodbou se opatrně stal vpřed kráčející muž. Těžce polkl, ohryzek mu nervózně poskočil. "Alfo, při vší úctě, prosím tě, zvaž to. Provést v zápalu vášně takové neodvolatelné, politicky nebezpečné nařízení je nemoudré. Obřad odmítnutí není něco, co by se dalo brát na lehkou váhu, obzvlášť jde-li o osudové pouto."

"Udělej to, co jsem řekl, hned teď. Vyžaduji naprostou poslušnost." Zavrčel Torin smrtící rozkaz, který nepřipouštěl žádnou debatu.

Beta sklapl pusu. Hodil mým směrem rychlý, soucitný pohled, očekávajíc, že začnu prosit nebo se zhroutím v pláči. Já si ale pouze stála za svým, držela rovný postoj a bradu zvednutou vysoko. Čas na prosby pominul už dávno.

Torin se ke mně otočil zpět. Ústa se mu zkroutila do krutého, arogantního úšklebku. Myslel si, že má zase navrch. Myslel si, že ta těžká hrozba obřadu odmítnutí mi nakonec zlomí páteř a srazí mě na kolena.

"Dlouze a tvrdě o tom přemýšlej, Coro. Jakmile bude tohle pouto dnes zpřetrháno, budeš toho litovat po zbytek svého ubohého života."

Z hrdla mi vybublal upřímný smích. Ten zvuk se jasně odrazil od vysokých stropů. Byla to úžasná podívaná na čirou absurdnost jeho ega. Skutečně věřil, že život bez jeho chladného nezájmu je trest.

"Litovat? Jediné, čeho budu kdy litovat, je zahození tří let svého života pod tvou střechou." Naklonila jsem bradu a naposledy se střetla s jeho temným zamračením.

Nečekala jsem na jeho propuštění. Otočila jsem se k němu zády. Těžké dubové dveře vstupní haly stály dokořán a já jimi prošla rovnou ven, aniž bych se byť jedinkrát ohlédla. Zpozorovala jsem kolemjdoucí služebnou s náručí plnou čistého prádla blízko velkého schodiště.

"Ukažte mi cestu do mých komnat. Do křídla pro hosty." Nařídila jsem jí a držela si zdvořilý, leč pevný tón.

Mladá dívka zamrkala, viditelně zmatená, proč Alfova manželka nezná rozložení vlastního domu. Nenabídla jsem jí žádné vysvětlení. Následovala jsem ji rozlehlými, průvanem profukujícími chodbami, dokud jsme nedorazily k luxusnímu, neosobnímu apartmá. Nenacházela jsem zde naprosto žádnou sentimentální rezonanci. Stěny byly zdobeny chladným, drahým uměním. Nábytek působil nepoužívaně, upjatě a dusivě. Tento prostor přesně odrážel to, co jsem pro smečku byla: třpytivá věc odložená na poličku a zapomenutá.

Vytáhla jsem z obrovské mahagonové skříně prázdný kufr a položila ho naplocho na neposkvrněnou matraci. Začala jsem metodicky skládat oblečení. Hrdlo se mi neucpávalo žalem. V hrudi mě netáhla žádná nostalgická touha. Tahle zlatá klec nikdy nebyla mým domovem. Odejít bylo jako poprvé se nadechnout čerstvého vzduchu. Sebrala jsem své jednoduché pletené svetry, odřené boty a těch pár knih, které jsem si s sebou přinesla před lety. Drahé róby, kterým dával přednost, jsem tam nechala. Diamantové šperky vybrané jeho personálem jsem ignorovala. Nic z těch věcí mě už nedefinovalo. Brala jsem si zpět svůj život, kousek po kousku.

Pohled třetí osoby

Dole Torin zůstal přibitý na místě, kde Cora zmizela.

Pod kůži se mu vplížil zneklidňující chlad, který zchladil zuřivost, jež mu předtím vřela v žilách. Mramorové podlahy přes tlusté podrážky bot působily jako led. Zíral na prázdnou klenbu ještě dlouho poté, co zvuk jejích kroků utichl. Její vůně – jemná, divoká směsice deště a cedrového dřeva – se už z toho velkého prostoru vytrácela a nahrazoval ji přeslazený, těžký květinový parfém ženy, která stála vedle něj.

Giselle se připlazila blíž. Obtočila své pěstěné prsty pevně kolem jeho silného předloktí a přerušila tak jeho trans.

"Nenech si od ní zkazit náladu. Víš, jak bývá impulzivní." Promluvila Giselle, hlas jí odkapával sirupovitou sladkostí. "Jen dělá drahoty, zkouší, jak moc tě ohne. Do večera se nevyhnutelně připlazí zpátky na kolenou a bude škemrat o tvé odpuštění a o místo ve tvé posteli."

Torin držel čelisti pevně sevřené. Její slova zněla dutě vůči živé vzpomínce na Corin rozhodný postoj při odchodu.

Giselle přitiskla svou měkkou hruď k jeho pevnému bicepsu. Stoupla si na špičky, dychtivá prodat mu sen o jejich blížící se budoucnosti. Viděla tu náhlou trhlinu a hodlala se vklínit přímo do středu jeho života.

"Až bude po obřadu, můžeme se soustředit na nás. Oficiální obřad spojení druhů. Aristokratická Luna po tvém boku, aby patřičně vedla tuhle elitní smečku. Budeme mít čistokrevné dědice, abychom upevnili tvou nadvládu, Torine."

Odmlčela se a jemným prstem mu přejela po klopě obleku na míru, oči jí zářily ambicemi maskovanými za zbožňování.

"Vždycky jsem snila o tom, že budu držet v náručí malého chlapce s tvýma pronikavýma šedýma očima—" Její udýchaný šepot vyplnil to tiché místo mezi nimi, když zvedla rty vzhůru, dožadující se polibku.

"Potřebuju se projít." Torin ji rázně přerušil.

Vytrhl svou paži z jejího sevření s prudkým trhnutím. Giselle mírně klopýtla, tvář jí zmrzla v surovém šoku. Torin se neohlédl, aby se omluvil nebo jí poskytl útěchu. Otočil se a odešel, nechávaje ji stát v půli věty v obrovské vstupní haly, obklopenou