Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem ho za to, že to viděl.

"Nevíš, co se mi honí v hlavě," řekla jsem a můj hlas zněl tentokrát chladněji.

"Ne. Ale znám tebe," odpověděl tiše.

Na zlomek vteřiny to skoro prorazilo můj vztek. Ale nestalo se tak.

Místo toho jsem znovu popadla pistoli ze stolu a odsunula se od židle.

"S tímhle rozhovorem jsem skončila," řekla jsem.

"Pořád před ním utíkáš," řekl.