Zírala jsem na černou barvu na dveřích svého bytu, zatímco se mi pod kůži vkrádal hněv, který pálil víc než by kdy mohl strach.

Všichni stáli za mnou a čekali na reakci, zatímco z klubovny venku přes pozemek stále stoupal dým. Ronan stál tak blízko mě, že se jeho rameno každých pár vteřin otřelo o moje.

„Echo. Nech to být, vyřešíme to ráno,“ začal opatrně Stryker.

„Ne,“ řekla jsem.

Popadla jse