POHLED KAELIE

„Počkej – počkej!“

Můj hlas byl plný hněvu a frustrace, ale on ani nezpomalil. Prsty mi sevřel zápěstí jako železem a vlekl mě chodbou. Každý krok se odrážel od kamenných zdí a mé bosé nohy klouzaly po hladké podlaze, jak jsem se mu snažila stačit.

„Musíš mě vyslechnout,“ vydechla jsem a tahala ho za ruku. „Prosím, prostě zastav –“

Nezastavil.

Pohyboval se jako predátor na lovu – ryc