RONANŮV POHLED

Její stehna se mi třásla pod dlaněmi, kluzká potem a touhou. Ty šedé oči na mě zíraly, plné ohně a zuřivosti, rty pootevřené, jak lapala po trhaném dechu. Byla to ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděl – připoutaná k mojí posteli, oblečená v cárech, hruď se jí dmula, kunda se jí leskla a prosila o moje ústa.

„Opovaž se, ty zasraný hajzle,“ vyprskla a hlas se jí třásl vztekem.