Z POHLEDU RONANA

Mé boty duněly o kamennou podlahu jako válečné bubny, každý krok jen přiléval olej do ohně hněvu, který ve mně vřel. Zámecké chodby se míhaly v rozmazaných šmouhách – služebnictvo mi prchalo z cesty, ve tvářích se jim mísil zmatek se strachem. Bylo mi to jedno.

V hlavě mi stále dokola rezonovala Sigridina slova: ‚Tvůj otec žije!‘

Můj otec. Naživu. Muž, kterého jsem zabil vlastníma