POHLED SIGRID

Ticho ve sklepě bylo po tom, co Garretovo tělo znehybnělo, ohlušující. Vzduch připadal těžší, nasycený kovovým pachem krve a zatuchlou vlhkostí, která ulpívala úplně na všem.

Stála jsem tam, hruď se mi zvedala, jako bych právě uběhla maraton. Tělem mi pulzoval adrenalin – byla jsem rozpálená, roztřesená – a nohy jsem měla jako z rosolu. Ronanovy paže mě svíraly, pevně a ochrani