Neříká ani slovo – jen zírá, oči upřené do mých, a jeho hruď se s každým nádechem zvedá o něco rychleji.

„Zoyo… co to—"

Nenechám ho domluvit.

Moje ruka se hbitě pohne a zamíří k jeho rozkroku dřív, než stačí zareagovat. Zatají se mu dech, když stáhnu zip dolů; na koutku rtů mi pohrává svůdný úsměv a sleduji, jak se mu oči rozšiřují v ohromeném úžasu. Vzduch kolem nás praská očekáváním, jak rozevře