Když Zoya vidí, že stojím jako přimrazený k zemi, vstane. Tenké hedvábné prostěradlo jí sklouzne po těle a shrne se jí v pase – a já prudce nasaju vzduch. Průsvitná noční košilka, kterou má na sobě, neponechává téměř žádný prostor fantazii; jemně splývá přes měkké, ženské křivky jejích boků, které se vlní, jak kráčí ke mně.

Jako bych byl pod nějakým prokletým kouzlem – kouzlem, které vůbec netouží