Pomalu vstávám, nohy se pode mnou chvějí, jak se opírám o bočnici invalidního vozíku. Kůže hřeje jeho tělem, pod mou dlaní je lepkavá. Vzchopím se, uklidním dech a skloním se – tváří v tvář netvorovi, který kdysi strašil v každém okamžiku mého bdění.

Na rtech se mi usadí zlomyslný úsměv.

„Konečně jsem se tě zbavila, ty bastarde,“ zašeptám chladně. „A to nejlepší na tom je? Nemusela jsem ani hnout