Kolem nás se tyčí vysoké stromy, jejichž mohutné kmeny nesou vrypy dávných jizev a vzpomínek. Vzduch se chvěje vůní mechu a měsíčního svitu a mé bosé nohy se měkce boří do hlíny, když se zastavíme na mýtině ukryté hluboko v lese.

Valen si plynulým pohybem svlékne košili a přehodí ji přes větev. „Ty se nesvlékáš?“ zeptá se, povytáhne na mě obočí a na rtech mu pohrává ten jeho obvyklý drzý úšklebek.