Cesta je tichá.

Bane zírá z okna, ztracen ve vlastních myšlenkách. Talia sedí mlčky vedle něj, ruce pevně sepjaté v klíně. Neříkám nic a předstírám, že si toho nevšímám. Všechno si to nechává projít hlavou, a já moc dobře vím, že do takového zármutku se nemá zasahovat.

Nakonec kočár zpomalí.

Zastavíme před tichým domem, uhnízděným na louce plné divokého kvítí. Růže, lilie, náprstníky... všechno kv