„Zoyo?“

Její jméno opouští má ústa jako zlomený šepot. Mám pocit, jako by se mi mělo zastavit srdce, vyděšené tím nejhorším – vyděšené, že je pryč. Její tělo leží nehybně – příliš nehybně – a mně divoce buší tep do žeber. Přitisknu dlaň na její tvář. Je teplá, její kůže je bledá a kluzká potem. Rasy se jí zachvějí, ale nehýbe se.

„Zoyo, lásko, otevři oči. Prosím.“ Hlas se mi zlomí, když s ní jemně