Killianův pohled

„Synu,“ promluvil táta svým přísným, otcovským hlasem. Bylo mu už k sedmdesátce a tenhle tón piloval po celá léta; vybrousil ho tak, aby ve mně vyvolal přesně odměřenou dávku viny. Kdykoliv ho nasadil, byl jsem zase malý kluk, bezmocný a zahanbený. Kousl jsem se do jazyka. „Nemůžeme jít do války kvůli tvé pýše.“

„V tomhle sebou nenechám zametat, otče,“ řekl jsem. „S tou lží o Vale