Sloane seděla jako přimrazená na hrubém asfaltu opuštěné horské silnice. Svět kolem se točil v matoucích kruzích, dokud závrať ze zranění hlavy neustoupila v tupé tepání. Chvěla se v chladném vzduchu a roztřesenými praky sáhla do kapes vypůjčené plandavé mikiny. Prsty zavadily o několik skromných mincí a zmačkaných bankovek. Vytáhla je a v mdlém světle přepočítala. Jedna dvacetidolarovka, dvě pětidolarovky a dvě padesáticentové mince.

Třicet jedna dolarů.

Tyto peníze patřily původní majitelce oděvu, ne jí. Jaxon na ni štěkl, ať si zavolá taxíka, a naprosto ignoroval realitu starou dva roky. Když ji rodina Kensingtonových vyhnala do pekelné nápravné akademie Fort Monroe, připravili ji o všechno. Vzali jí kreditní karty, telefon, důstojnost i jméno. Tvrdili, že se musí naučit žít bez přepychu. Zabavili jí dokonce i gumičky do vlasů. Neměla vůbec nic kromě šatů, které měla na sobě.

Sevřela hrst mincí tak pevně, až se jí zaryly do dlaně, a hrudí jí projela ostrá bolest. Byla to takřka hmatatelná podoba zlomeného srdce, o němž si myslela, že už dávno zemřelo. Pomalu si přetáhla kapuci těsně přes potlučenou hlavu, aby se chránila před kousavým větrem. Vypůjčené peníze zasunula zpět do kapsy a s námahou se zvedla z nemilosrdné země. Odřená kolena pálila a štěrk jí rozdrásal kůži na dlaních.

Vydala se na vyčerpávající, osamělou pouť dolů po zrádné horské silnici. Každý krok vysílal do nohou záchvěv bolesti – pomník jejího opuštění. Vítr bičoval její křehké tělo. Hodiny plynuly v nekonečném kladení jednoho chodidla před druhé. Když konečně dorazila k hranicím města, noc už padla hluboká a těžká.

Mezitím Jaxon bezstarostně nakráčel do sídla Kensingtonových. Pouliční závod s přehledem vyhrál a večer strávil oslavami s přáteli. Prošel vysokými dvoukřídlými dveřmi, jen aby zjistil, že atmosféra v domě by se dala krájet. Rodina seděla v obývacím pokoji. Uprostřed plyšové pohovky seděla Chloe. Oči měla zarudlé, plné neprolitých slz.

Poblíž stál Declan s přísným výrazem. Zpražil mladšího bratra pohledem.

„Řekli jsme ti, abys Sloane vyzvedl. Proč se vracíš až teď? A proč jsi nezvedal telefon?“ dožadoval se Declan odpovědi.

Jaxon se zarazil. Vytáhl přístroj z kapsy a všiml si řady zmeškaných hovorů. Odfrkl si a tvář mu zkřivil ušklíbek.

„Říkal jsem vám, že mám dneska závod. Kdyby mě Chloe nepoprosila, ani bych se neobtěžoval pro ni jezdit,“ odsekl Jaxon.

Strčil telefon zpět do kapsy, postoupil hlouběji do místnosti a prohlédl si napjaté tváře rodičů. Všiml si slzami smáčených tváří Chloe. Ušklíbek okamžitě zmizel a vystřídalo ho rozhořčené zamračení.

„Kde je? Přiveďte ji sem. Dneska jí dám co proto!“ vyhlásil Jaxon hlasitě. Očekával, že se Sloane schovává nahoře ve svém pokoji a celou situací manipuluje přesně tak, jak to dělávala vždycky. Vyhrnul si rukávy, připravený k hádce.

K jeho úžasu však vystoupila Sylvia. Na čele se jí usadily ustarané vrásky.

„Neměla se Sloane vrátit s tebou? Mysleli jsme, že nezvedáš telefon, protože ti v tom brání. Ještě se nevrátila,“ prozradila Sylvia.

Declanovi v hlavě zapadly dílky této ohavné skládačky na své místo. Za brýlemi se zlatými obroučkami přimhouřil oči.

„Nechal jsi ji u krajnice a odjel na ten svůj závod, že ano?“ obvinil ho Declan.

Jaxon, v němž náhlé bodnutí viny narušilo jeho sebejistotu, zatvrzele trval na svém. Nesnášel Declanovy výslechy.

„Jako by snad neznala cestu. Vsadil jsem se na ten závod. Kdybych prohrál, musel bych platit večeři, a neměl jsem náladu snášet její hysterické scény,“ hájil se Jaxon.

Chloe vycítila měnící se náladu v místnosti, vstala a zatahala Declana za nažehlený rukáv košile. Spodní ret se jí třásl, když vzhlédla přes závoj nevinných slz.

„Měla jsem všem prostě říct, že jsem ze schodů spadla sama. Nebyla to její chyba. Za všechno můžu já,“ vzlykala. Během několika vteřin ze sebe udělala středobod celé tragédie. „Declane, pojďme Sloane hledat. Omluvím se jí. Určitě ji dokážeme přivést domů.“

Pohled na plačící Chloe v Jaxonovi okamžitě smetl prchavý pocit viny. Znovu si odfrkl a trval na tom, že Sloane jen rozehrává své obvyklé hry.

„Nemusíš se jí omlouvat. Chloe, tohle není tvoje vina,“ vyštěkl Jaxon. Zkřížil ruce na prsou a v hlase mu zněla neotřesitelná jistota. „Jestli ji chceš hledat, Declane, posluž si. Já nikam nejdu. Nevěřím, že se doopravdy ztratila. Dělá to jen proto, aby na sebe strhla pozornost. Někdo jako ona, kdo myslí jen na peníze a postavení – taková by od naší rodiny nikdy neodešla.“

V tom okamžiku proťalo tíživé ticho velkolepého vestibulu vyrušení. Do pokoje vešla služebná a nervózně si mnula ruce.

„Slečna Vanceová se vrátila,“ oznámila služebná.

Celá rodina se otočila ke dveřím a ohromeně ztichla. V nevěřícném úžasu zírali na postavu, která před nimi stála. Nedokázali si tuto vyzáblou, zkroušenou dívku spojit s onou divokou, tvrdohlavou Sloane, jakou kdysi znali. Hlavu měla hluboce skloněnou v podřízenosti. Ramena svěšená dopředu. Ruce křečovitě spojené před pasem. Šaty na ní visely jako cáry na strašákovi do zelí.

Jaxon prolomil ticho a škodolibě se zatvářil. Ukázal na ni prstem a jeho hlas se rozlehl halou.

„Vidíte to? Věděl jsem, že nevydrží pryč. Ani jsme ji nemuseli hledat a přiběhla zpátky jako zpráskaný pes,“ prohlásil Jaxon.

Richard předstoupil. Bez sebemenší špetky empatie vůči své vyčerpané dceři ji propíchl přísným pohledem.

„Jsi mladá dívka. Co děláš venku takhle pozdě? Chceš nám udělat ostudu?“ pokáral ji Richard.

Rodina se připravila na nejhorší. Čekali, že vybuchne ve svých obvyklých hlasitých výmluvách. Čekali dramatickou sebeobhajobu a nevyhnutelnou hádku. Na jazyku už měli připravená vlastní kázání.

Místo toho Sloane zůstala nehybně stát. Když konečně promluvila, její hlas zněl ploše a dutě, prostý jakékoli rozpoznatelné lidské emoce.

„Omlouvám se. Už se to nestane.“

Nečekaná pokora její omluvy zapůsobila jako rána z čistého nebe. Rozlehlou místnost rázem zahalilo ticho. Nevraživost vyprchala v rozpačitém zmatku. Richard stiskl rty do úzké linky a připravené kázání mu uvízlo v hrdle. Declan se zamračil a jeho pronikavý pohled těkal po jejím zuboženém zjevu.

Sylvia, pohnuta náhlým zábleskem mateřské vzpomínky, vykročila vpřed. Překonala vzdálenost mezi nimi a jemně vzala Sloaneinu chvějící se ruku do své.

„Sloane, hrozně jsi zhubla. Bylo to ve Fort Monroe těžké?“ zeptala se Sylvia a její hlas změkl do vzácného tónu mateřské starosti.

Jakmile ta slova zazněla, Sloane ztuhla v naprostém děsu. Po dvou letech krutého odvržení v zařízení, kde se se chovanci zacházelo hůře než se zvěří, v ní tento náhlý projev rodinného zájmu vyvolal drtivý nával zármutku. Vzpomněla si na chladné cely, na hladovění a na nekonečné dny čekání, až ji někdo přijde zachránit. Nikdo nikdy nepřišel. Odhodili ji a nikdy se neohlédli. Myslela si, že se s tím naučila žít. Přesto teplo Sylviiny ruky hrozilo prolomit křehký led chránící její srdce.

Než však Sloane stihla zformulovat bezpečnou odpověď, vložila se mezi ně Chloe. Natáhla se a chytila Sloane za druhou ruku. Hlas měla prostoupený malichernou žárlivostí.

„Sloane, vážně jsi hrozně moc zhubla. Kdyby ses oblékla jako dřív, vypadala bys ještě lépe,“ pronesla Chloe a zírala na Sloaneina vyhublá zápěstí. „Ne jako já. Pořád říkám, že chci zhubnout, ale nikdy to nezabere. Máma říká, že nejsem tlustá, a pak mi pořád dává dobroty a kazí mi plány. Kéž bych byla jako ty. Prostě tak snadno shodit.“

V jediném vypočítavém okamžiku Chloe překroutila brutální realitu systematického vyhladovění Sloane v povrchní ideál krásy. Přetavila noční můru týrání v dietní trend, který stojí za to závidět.

Sylvia, jež byla vždy ochotná hýčkat svou biologickou dceru, této lži okamžitě uvěřila. Přehlédla bledou tvář Sloane i její vysušenou pleť. Rozptýlená našpulenými rty Chloe pustila Sloaneinu ruku, aby utěšila svou druhou dceru.

Prchavé teplo, které se ve zmrzlém srdci Sloane na okamžik rozhořelo, během zlomku vteřiny vyhaslo. Led zamrzl ještě pevněji než dřív. Sledovala, jak se Sylvia odvrací. Sledovala, jak se rodina točí kolem umělých nejistot Chloe. S bolestnou pomalostí stáhla Sloane své prázdné, třesoucí se ruce zpět do bezpečí příliš dlouhých rukávů.