Zápach z popelnice udeřil Holdena do nosu. Trhl sebou, nakrčil nos, ale plastový pytel ze sebe nesundal. Jen pevně sevřel léky a zůstal ležet bez hnutí.

Slíbil, že se podřídí jejímu vedení, a myslel to vážně.

Ve tmě působilo všechno až nepřirozeně tiše. Čím déle Holden čekal, tím víc měl pocit, že byl znovu opuštěn – a to byla věc, kterou nesnášel ze všeho nejvíc.

Z rozevřených ran mu prosakovala