***Rafael***

„Co… co to říkáš?“ vykoktala jsem a v očích se mi mihl zmatek, strach i nevíra. Pomyšlení, že to, co právě vyslovil, myslí naprosto vážně, mě k smrti vyděsilo.

„Nechávám tě jít,“ řekl a na prchavý okamžik jsem to spatřila. Spatřila jsem v jeho očích bolest – bolest takovou, jakou bych si ani nedokázala představit.

Vstal z pohovky a ukázal na ty dvě velké tašky. „V každé z nich je pět