***Milena***
„Mileno!“
„Mileno!“
Zaslechla jsem dva povědomé hlasy, jak v panice křičí mé jméno, a mýma zamlženýma očima jsem spatřila Claru a Valerii, jak ke mně běží.
Silvano se mezitím prostě sebral a odešel. Zcela netečný – lhostejný k tomu, zda přežiju, nebo zemřu –, a ačkoliv jsem od něj nic jiného nečekala, stejně to kurevsky bolelo, protože to měla být má rodina.
Clara padla na kolena vedl