Slzy Lianu oslepovaly, když pádila rozlehlými chodbami panského sídla. Hruď se jí divoce zvedala při každém zpanikařeném nadechnutí. Vylétla těžkými zadními dveřmi na prosluněné nádvoří a sluneční svit jí dopadl na tvář zbrázděnou slzami. Helenino polekané volání se neslo za ní a odráželo se od mohutných kamenných zdí hlavní budovy, ale Liana hospodyniny zoufalé prosby ignorovala. Nohy jí zběsile