Pohled Vanea Silase Adlera:

Procházel jsem rozlehlými, naleštěnými chodbami hotelu Grand Crest a mým ostrým pohledem neunikl jediný výklenek ani stinný kout mého luxusního panství. Pokojské a personál v bezchybných padnoucích uniformách mi kvapně uhýbali z cesty a při mém průchodu mlčky skláněli hlavy. Jared kráčel půl kroku za mým pravým ramenem – tichý stín, který stěží držel krok s mými těžkými, vojenskými kroky.

Minuli jsme velkolepou vstupní halu a sestoupili do těžkého, zběsilého žáru hlavní podzemní kuchyně hotelu. Masivní dvoukřídlé ocelové dveře se rozletěly a vypustily chaotickou symfonii řinčících hrnců, syčících fritéz a zběsilého křiku, jenž se odrážel od stěn obložených bílými dlaždičkami.

„Kdo tady pohodil ten špenát?!“ zahřímal šéfkuchařův hlas nad prskáním rozpáleného oleje a jeho tvář pod bílou kuchařskou čepicí vztekle rudla. Dlouhými kovovými kleštěmi ukázal na hromádku tmavozelených listů ležících na speciálním prkénku. Pomocný kuchař sebou trhnul a s třesoucíma se rukama předstoupil. „Nenařídil jsem vám snad, vy idioti, abyste oddělovali bio zeleninu od oblohy?“

„Omlouvám se, šéfe. Chtěl jsem to udělat, ale vypadlo mi to z hlavy,“ zamumlal mladý kuchař a zíral do země, jako by chtěl propálit díru do svých okopaných bot.

Šéfkuchař spustil další salvu nadávek. Zůstal jsem stát poblíž vchodu a založil paže na široké hrudi. Hluk provozu restaurační kuchyně si měl žádat mou plnou pozornost. Každodenní chod mého impéria vyžadoval neustálou bdělost. Přesto se mé soustředění roztříštilo. Mysl mě odtáhla pryč od žáru hučících fritéz a těžkého pachu přepáleného másla a neúprosně stáhla mé myšlenky zpět k ženě, uvězněné v mé soukromé vile.

Hazel Belmontová.

Nedokázal jsem pochopit ten cizí instinkt, který na svatbě její sestry ovládl mou logiku. Proč jsem si z vlastního zápěstí odepnul těžký platinový náramek? Proč jsem vstoupil mezi dav nepřátelské, posmívající se smetánky jen proto, abych svůj osobní šperk zapnul kolem její křehké paže? Nenáviděl jsem tyrany. Nesnášel jsem pohled na predátory, kteří pro zábavu zaháněli slabé do kouta. Bohatí hosté ji obklíčili a chrlili kruté posměšky na její drobnou postavu. A jediné, co dělala ona, bylo, že se omlouvala. To jedno ubohé slovo nosila jako štít a opakovala ho zas a znovu, snad milionkrát.

I přes svou vznešenou krev rodu Glacialmoon vypadala jako zubožený, hladovějící zatoulanec, kterého našli umírat v zapomenuté uličce. Když dorazila k mému prahu, měla na sobě doma ušité beztvaré šaty visící z jejích vyzáblých ramen. Na hrudi tiskla obnošenou, ošuntělou plátěnou tašku a při každém pohybu se choulila, jako by čekala nečekanou ránu. Proč Arthur Belmont, mocný a vypočítavý alfa čtyř klanů, tolik stál o to vyměnit svou nejstarší dceru za pouhý kus půdy?

Před očima se mi vykreslila vzpomínka na náš první večer v Adlerově vile. Stál jsem nad ní ve velkolepém foyer a diktoval hranice jejího nového vězení. Když jsem jí nařídil, aby dům bez mého vědomí nikdy neopouštěla, ryzí děs v jejích velkých hnědých očích se proměnil v nefalšované překvapení. Ucouvla a ustupovala před mou mohutnou postavou. Její boty zaskřípaly o dovozový kámen. Brašnu si tiskla k žebrům. Její štíhlé tělo se pod ostrým světlem lustru chvělo. Hleděla na mě a čekala, až sklapne past.

Čekal jsem odpor. Mé předchozí manželky se rvaly zuby nehty. Křičely, házely po mně drahocenné předměty, dožadovaly se svobody a své slzy používaly jako zbraň, aby posunuly mé hranice.

Hazel nepředvedla nic. Jen na mě dlouze, prázdně hleděla s nevysloveným, bezedným zármutkem v očích. Sklonila bradu a přikývla.

V krku mě pálila frustrace. Otočil jsem se k ní zády a odkráčel do své soukromé pracovny. Ze stolu jsem vzal list čistého bílého pergamenu a těžké stříbrné plnicí pero. Vrátil jsem se do obývacího pokoje a hodil obojí na skleněný konferenční stolek stojící mezi černými koženými pohovkami.

„Jsi vzdělaná, ne?“ zeptal jsem se a sledoval, jak při hluboké rezonanci mého hlasu sebou cukla.

Znovu jen mlčky přikývla.

„Takže psát a vyjadřovat se zvládáš. Výborně.“ Prudce jsem vydechl a zabořil se do tmavé kůže své pohovky. „Teď vezmi to pero do ruky. Zapiš si každé pravidlo, které stanovím. Budeš se jimi bez výjimky řídit.“

Čekal jsem, že se posadí na protější pohovku. Místo toho Hazel nechala plátěnou tašku vyklouznout z rukou na tmavou mramorovou podlahu. Klesla na kolena vedle skleněného stolku, holou kůží se dotkla studeného kamene a připravila hrot pera nad papír.

„Zaprvé,“ přikázal jsem a shlížel na její ztuhlou, nehybnou páteř. „Nebudu trpět žádné projevy drzosti. Žádné zpívání. Žádné pobrukování. Hnusí se mi hluk. A to se týká i zvuku tvého dýchání.“

Její ruka nad papírem znehybněla. Stříbrné pero viselo nad pergamenem. Zvedla hlavu a upřela své široké hnědé oči do mých. Ve tváři se jí mihl záblesk nefalšovaného šoku. V jejích unavených zorničkách se vznášely otázky. Připravil jsem se na hádku. Čekal jsem, že vybuchne, že mě nazve tyranem. Místo toho uhnula pohledem, znovu sklonila hlavu a černým inkoustem začala psát po stránce. Její pasivní poslušnost drásala mé predátorské smysly. Proč se odmítala bránit? Měla snad ve své křehké povaze zakódováno přijímat nekonečnou krutost?

„Zadruhé, máš své vlastní přidělené pokoje. Nebudeme sdílet ložnici jako manželé. Pokud budeš chtít vstoupit do mých prostor, musíš zaklepat a počkat, dokud tě nevyzvu dál. Je ti to jasné?“

Mlčky přikývla a úhlednými, nacvičenými tahy zapisovala slova.

„Zatřetí, nesnáším otázky, obzvláště ty osobní a vlezlé. Svou zvědavost si nech pro sebe. Rovněž uvnitř vyžaduji bezchybnou čistotu. Jediné smítko špíny v mém domě mě dokáže rozzuřit.“

Hnědé vlnité vlasy měla svázané do volného, rozcuchaného drdolu, který držela roztřepená stužka. Dva uvolněné prameny jí visely podél bledého obličeje a lemovaly propadlé tváře, zatímco psala. Prsty na kolenou mi zacukaly. Hluboko v hrudi se probudilo podivné, magnetické nutkání natáhnout ruku a zastrčit jí ty jemné kadeře za uši. Zavrtěl jsem se na pohovce a prudce si odkašlal, abych zapudil náhlý, dusivý knedlík v krku.

Byla pouhý majetek. Vyměněná zástava zavřená v mém domě, nic víc.

„A konečně, z duše nenávidím slovo ‚promiňte‘. Nikdy ho přede mnou nevyslovuj.“ Naklonil jsem se dopředu, opřel se předloktími o kolena a nechal svou lykanskou dominanci prosytit tichou místnost. „A za žádných okolností z tohoto domu nevkročíš ven bez mého výslovného vědomí. Porušíš-li jedno pravidlo, porušíš je všechna. Rozumíš?“

Znovu přikývla.

„Přečti to nahlas,“ poručil jsem.

Zvedla se na roztřesených nohách a odříkala mi mé drsné zákony zpět; její hlas byl dutý a nezazněla v něm ani špetka vzdoru.

Později téže noci těžké ticho Adlerovy vily prasklo. Šel jsem potemnělou, rozlehlou chodbou do hlavní kuchyně svlažit vyschlé hrdlo. Zpod těžkých dřevěných dveří jejího přiděleného pokoje prosakoval slabý, přiškrcený zvuk.

Tlumené vzlyky. Zlomené, rytmické kňourání protkané ryzí panikou.

Zvědavost zaťala drápy do mého splašeného mozku. Přešel jsem ke dveřím a zatlačil do těžkého dubového křídla. Pokoj byl ponořen do mrazivé tmy. Přepychové manželské lůžko stálo u protější stěny nedotčené a v dokonalém pořádku.

Můj planoucí zelený zrak pronikl stíny. Našel jsem ji schoulenou do těsného, zuboženého klubka na holých parketách. Vyzáblá kolena si přitiskla k hrudi a hubenými pažemi si nohy pevně objímala. Tvář smáčenou slzami bořila do stehen. Postoupil jsem dál do pokoje. Termostat v tomto křídle sídla byl vždycky nastavený na ledový chlad. Záměrně jsem dřepl a přitiskl holou dlaň k podlahovým prknům. Kousavý mráz mě na teplé kůži bodl.

Proč dát přednost mrazivým dřevěným prknům před luxusní hedvábnou matrací?

Její křehké tělo se v chladu otřásalo křečemi. Natáhl jsem ruku s úmyslem konečně jí ten neposlušný hnědý pramen zastrčit za ucho. Všiml jsem si lesklé vlhkosti pokrývající její bledé tváře. Přitiskla se k sobě ještě těsněji a ze spících rtů jí unikl zlomený vzlyk. Drobné tělo sebou škubalo, jak v mrazivé tmě zápasila s neviditelnými démony.

Uprostřed hrudi mě nevysvětlitelně ostře píchlo. Vzdal jsem se své chladné logiky. Vsouval jsem své mohutné paže pod její chvějící se tělo a zvedl ji ze smrtelně ledových prken. Nevážila skoro nic. Prázdná schránka ženy. Odnesl jsem její lehké tělo doprostřed pokoje a položil ji na postel. Uchopil jsem okraj těžké, hřejivé přikrývky a přetáhl hustou látku přes její třesoucí se ramena.

„Omlouvám... se...“ zakňourala v temných hlubinách svého bezvědomí s očima křečovitě semknutýma. „Omlouvám se... prosím, neubližujte mi. Nedělejte to...“

Ztuhl jsem s rukama visícíma nad přikrývkou. Ze spaní prosila duchy. Žadonila o milost u neviditelných monster a znovu a znovu nabízela onu ubohou omluvu. Tvář měla staženou v masku čirého utrpení.

„Pane? Nějak jste se zamyslel.“

Jaredův pronikavý hlas roztříštil mé živé vzpomínky a vytrhl mě zpět do jasné, chaotické reality kuchyně hotelu Grand Crest. Stál vedle mého ramene a čelo měl zvrásněné hlubokým zamračením.

V krvi mi prudce a horko vzplála podrážděnost. Proč mi ta bázlivá, bezcenná dívka tolik zaměstnávala mysl? Sevřel jsem pěsti u boků a v koutku mé mysli nespokojeně zavrčela má vnitřní lykanská bestie. Nebyla ničím výjimečná. Neměla žádné pozoruhodné vlastnosti. V ničem se nelišila od mých předchozích manželek. Byla jen obchodní zástavou a já věděl, že ji nevyhnutelně čeká naprosto stejný tragický konec jako ty vychytralé ženy, které zemřely před ní.

„Jste v pořádku, pane?“ naléhal Jared opatrným tónem.

„Ano,“ vyštěkl jsem.

Odtrhl jsem tvrdý pohled od Jareda a zabodl ho do třesoucího se personálu kuchyně. Šéfkuchař na své kulaté tváři vykouzlil křečovitý, vyděšený úsměv. Mladší kuchaři se honem rovnali do pozoru.

„Jak pokračuje provoz?“ dožadoval jsem se odpovědi a snažil se ze své mysli vymazat Hazelinu uplakanou tvář.

„Hladce, pane,“ vykoktal šéfkuchař a otřel si zpocené dlaně do bílé zástěry. „I když se zdá, že hlavní digestoř zase zlobí. Něco brání odtahu, aby odváděl teplo a kouř. Proto jsme otevřeli zadní okna.“

„Rozumím. Zítra ráno zavolám technika.“ Popošel jsem blíž k hlavnímu přípravnému stolu. Přejel jsem ukazováčkem po okraji bílé mramorové desky. Zvedl jsem ruku k ostrému zářivkovému světlu. Na kůži mi ulpěla mikroskopická šmouha tmavé mastnoty.

Má potlačovaná frustrace našla okamžitý a příhodný terč. Vrazil jsem ušpiněný prst jen pár centimetrů od šéfkuchařova nosu.

„Ve svých podnicích vyžaduji absolutní dokonalost. Co má znamenat tohle?“ zavrčel jsem a nechal svou těžkou, dominantní auru dolehnout na celou místnost.

Personál ucouvl k rozpáleným pecím. „Omlouváme se, pane,“ vydechli sborově a hlasy se jim třásly strachem.

To slovo ve mně zažehlo novou, pálivou vlnu vzteku. Znělo to přesně jako ona.

„Vraťte se do práce, než vás všechny do jednoho na hodinu vyrazím!“ vyštěkl jsem, otočil se na patě a vykročil do chodby. Zanechal jsem za sebou vyděšený personál, který se překotně vrhl na drhnutí pracovních desek.

V pozdním odpoledni byla horečná vřava hotelu už na míle daleko za mnou. Seděl jsem za masivním mahagonovým stolem ve své soukromé ředitelské kanceláři v centrále VSA. Za prosklenými okny sahajícími od podlahy ke stropu se rozprostíralo betonové panorama města, zalité slábnoucím oranžovým světlem soumraku.

Jared prošel těžkými dveřmi kanceláře s tlustými koženými deskami v ruce. Přešel rozlehlou místnost a zastavil se před mým stolem.

„Pane, tady jsou finální dokumenty týkající se vaší dohody o pozemcích s panem Arthurem Belmontem.“ Jared postoupil vpřed a položil těžkou smlouvu o převodu nemovitosti přímo doprostřed mého stolu.

Opřel jsem se o opěrku svého černého koženého křesla. Zíral jsem na výrazný, rozmáchlý inkoust spěšného podpisu Arthura Belmonta na tečkované čáře. Koutky úst se mi stáhly do těžkého zamračení.

„Jarede, myslíš, že vyměnit prvotřídní, výnosné pozemky za poškozenou dívku byla strategická chyba?“ zeptal jsem se do tiché místnosti, aniž bych odtrhl zrak od stohu papírů.

Jared sepjal ruce za zády a zachoval svůj profesionální postoj. „Inu... nenazval bych to nerozumným, pane. Musíme vzít v úvahu stav půdy a její izolovanou polohu. Pokud ta půda zůstane úrodná a bude Belmontovým přinášet stálý výnos, pak jsme možná přišli o pouhé aktivum.“

Než jsem stihl jeho vykalkulované úvahy rozebrat, prořízlo tichou atmosféru zvonění soukromé pevné linky na mém stole. Ostré, mechanické bzučení se hlasitě odráželo od skleněných stěn. Přimhouřil jsem oči a pohlédl na svítící displej telefonu. Hovor přicházel přímo z vily.

Jak se personál z mého domu mohl opovážit rušit mě během pracovní doby?

Naklonil jsem se, zvedl těžké sluchátko z vidlice a přitiskl si ho pevně k uchu.

„Haló,“ odpověděl jsem chladně tónem, který nepřipouštěl žádné zdvořilosti.

„Ona je pryč!“ vykoktala vrchní hospodyně do sluchátka. Její slabý hlas se třásl neovladatelnou panikou a její vysoký tón mi pronikal bubínkem.

Má lykanská bestie se s řevem prodrala napovrch. Predátorské instinkty vzplály a zaplavily mé žíly vlnou výbušného adrenalinu. V mžiku jsem vyskočil na nohy. Těžké manažerské křeslo odjelo dozadu a ostře zaskřípalo o hladkou podlahu. Sevřel jsem čelist tak pevně, až v ní zapraštělo.

„Kdo je pryč?“ vyštěkl jsem a můj hluboký hlas klesl do vražedného, chvějivého zavrčení.

„Vaše nová manželka, pane. Ve spěchu odešla,“ naříkala hospodyně hystericky a její vyděšený dech v telefonu přerývaně sípal. „Nemůžeme ji nikde v domě najít.“