Z pohledu Chloe:

„Calebe, Calebe, počkej!“ vykřikla jsem za ním, ale on nepromluvil ani se na mě nepodíval. Se stojanem na kapačku po boku pokračoval v chůzi a ze způsobu, jakým se pohyboval, bylo jasné, jak těžce mu to jde. Chtěla jsem mu pomoct, ale nedokázala jsem se k tomu odhodlat. Měla jsem strach. Nemluvil se mnou, což znamenalo, že ke mně cítí totéž co jeho sestra. Šel pomalu, opatrně a z