Z pohledu Hazel

„Vážně? Zase?“

To bylo to první, co jsem uslyšela ve chvíli, kdy mi talíř vyklouzl z ruky a dopadl na podlahu. Ani jsem se nestihla nadechnout, než Mandyřin hlas prořízl kuchyň jako protivný budík.

Ani nevypadala překvapeně. Vypadala... spokojeně. Jako by celé dopoledne čekala, až udělám chybu, aby po mně mohla vyjet.

Dřepla jsem si, abych posbírala střepy, a snažila se nevnímat ho