Vittoria

V zasedací místnosti byl cítit zatuchlý kouř doutníků a kůže, ve vzduchu visela těžká tíha roků moci. Muži sedící u dlouhého mahagonového stolu patřili k té hrstce, která vytrvala – muži, kteří pracovali pro mého otce, muži, kteří zůstali, když ostatní odešli.

Stála jsem v čele stolu, prsty mi poklepávaly po lesklém dřevě, postoj napjatý, neústupný. Musí vidět sílu. Jakákoli slabost, jaká