Dante

Svět kolem mě se rozmazal.

„Má zástavu!“

Hlas té sestry mi zněl v hlavě, ale připadalo mi to jako sen. To nemohla být pravda.

Ani nevím jak, a už jsem se hnal chodbou jako šílenec. Na bolesti v žebrech nezáleželo. Na tom, že bych sám měl podle všeho ležet na lůžku, nezáleželo.

Jenom na ní.

Marcello mi byl v patách a hlasitě klel, když jsem vrazil do dveří Vittoriina pokoje.

A pak — naprostý