Vittoria

Vzduch byl stále nasáklý pachem kouře. I přes noční déšť přetrvával, těžký a hořký, a vinul se mezi troskami kamenného zdiva mého někdejšího východního křídla.

Zdi byly ohořelé.

Ze tmy vycházeli a zase v ní mizeli muži – stavbaři, zedníci, statici –, všichni v černých uniformách.

„Zvedněte ten levý nosník o osm centimetrů!“ zařvala jsem. Můj hlas přehlušil bušení kladiv do kamene i kvílen