Pohled Heleny

Nadine mě objímá, jako by se bála, že znovu zmizím. Vdechuji její důvěrně známou vůni a do očí se mi derou slzy. Ta žena je pro mě jako sestra. Patří k těm nejsilnějším ženám, jaké znám, a nesnáším tu bolest, kterou jsem jí viděla v očích. „Moc mě to mrzí, Heleno,“ zašeptá a já v jejím objetí ztuhnu. Když se odtáhnu, zadívám se do jejích známých očí. Nevidím v nich jen bolest, ale i