Jen co vejdu do kuchyně, zrak mi padne na Sorena stojícího u sporáku. „Rád tě vidím zpátky tam, kam patříš. Těší mě, že jsme tě nezřídili natolik, aby ses stal ještě zbytečnějším, než už jsi.“ Svaly na zádech se mu pod košilí napnou a já vím, že by si nepřál nic víc než mě udeřit, ale nemůže. Otočí se ke mně čelem.

Obejdu pult a prohlédnu si jídlo, které už je připravené. „Copak ti neřekli, že