Pohled Valerie Thorneové.

„Nevděčný vlk, nic jiného to není,“ ušklíbla se otevřeně Diane v reakci na slova strýce Victora. Založila si ruce na prsou a jejím ostrým pohledem střelila k prázdné kamenné pěšině vedoucí zpět k panství. „Táta se k němu ty poslední dva roky choval hezky úplně zbytečně. Sotva stačil starý pán naposledy vydechnout, a ten jeho drahocenný zlatý chlapec se ani neobtěžuje ukázat, aby mu vzdal úctu.“

Victor svou ženu umlčel přísným, káravým pohledem. Povzdychl si a vrásky na čele se mu ještě prohloubily.

„Už dost, Diane. Ztiš se.“ Victor obrátil pozornost zpátky ke mně, přičemž z jeho výrazu vyprchala přísnost a nahradil ji unavený soucit. „Připozdívá se, Val. Začíná se zvedat vítr a obřad už oficiálně skončil. Jdi domů a odpočiň si. Vypadáš vyčerpaně.“

„Děkuji, strýčku Victore. Šťastnou cestu zpátky.“ Přinutila jsem rty k chabému, křehkému úsměvu.

Diane a Victor se společně otočili a jejich kroky se rozléhaly po dlouhé, klikaté kamenné cestě rodinného svahu. Sledovala jsem jejich vzdalující se záda, dokud nezmizeli za zatáčkou, a nechali mě napospas plíživému odpolednímu chladu.

Zůstala jsem stát sama před čerstvým mramorovým náhrobkem dědečka Arthura. Větrem bičovaný svah působil pustě, zbavený veškerého tepla. Šedá mračna nahoře visela nízko jako dusivý příkrov a každou vteřinou hrozil déšť. Horský vánek narážel do mého černého smutečního kabátku, pronikal tenkou látkou a mrazil vlhký pot, který mi ulpíval na kůži. Hleděla jsem dolů na složitě vyrytý epitaf. Realita jeho odchodu se mi zarývala do kostí těžce jako olovo. Ten starý muž, který mě dva roky chránil – jediný člověk ve vancovské domácnosti, jenž ke mně choval alespoň náznak rodinného tepla –, teď odpočíval dva metry pod chladnou zemí.

S jeho smrtí se konečně přetrhlo i to tenké, křehké pouto, které drželo mé trýznivé manželství pohromadě. Tristan mou přítomnost snášel jen kvůli Arthurovým neústupným požadavkům. Teď už nezbyl nikdo, kdo by mě chránil, a pro Tristana neexistoval jediný důvod, proč naše soužití snášet ještě další den. Sáhla jsem do hluboké kapsy a zkřehlými prsty se dotkla hladkých hran tajemné krabičky ze santalového dřeva, kterou mi předala paní Hobbsová. Stále jsem nevěděla, jaké tajemství ukrývá, a neměla jsem teď ani dost sil, abych to zjišťovala.

Sklonila jsem se v pase a s hlubokou úctou se třikrát uklonila k chladnému mramorovému povrchu.

„Dědečku... prosím, odpočívej v pokoji,“ zašeptala jsem ta slova do štiplavého horského větru. „Děkuji ti za všechno, cos pro mě udělal.“

Zavřela jsem oči, zhluboka a roztřeseně se nadechla a nechala vůni vlhké země a jehličí naplnit své plíce. Posbírala jsem poslední zbytky sebeovládání, narovnala ramena, otočila se na podpatku a vydala se zpátky k sídlu.

Dech se mi zadrkl v hrudi.

Sotva deset kroků ode mě stál na vlhké, zplihlé trávě Tristan. Neměla jsem tušení, jak dlouho tam už postává. Měl na sobě bezchybný, obsidiánově černý oblek, který jako by pohlcoval i to skrovné denní světlo. Jeho vysoká, impozantní postava se rýsovala proti ponuré, bouřlivé obloze. Vítr mu cuchal tmavé vlasy, ale zbytek jeho těla zůstával nehybný a neústupný jako socha. Jeho pohledné rysy zkřivil hrozivý mrak, když hleděl přímo za mě a jeho pohled byl upřený na dědečkův čerstvý náhrobek. V jeho tmavých očích vířila bouře složitých, nečitelných emocí. Byl tam žal, hněv, hluboká zášť a mrazivá prázdnota.

Srdce mi bušilo do žeber. Poslouchal mé soukromé loučení? Vplížil se sem jen proto, aby se vyhnul ostatním smutečním hostům?

„Jdeme,“ pronesl chladně jako rozkaz, jeho hluboký hlas postrádal jakékoli teplo.

Než jsem stihla jeho náhlý příchod vstřebat, prudce se otočil k odchodu, očividně rozhodnutý sejít z kopce zpět, aniž by uronil jedinou slzu. V hrudi se mi vznítil náhlý záblesk rozhořčení. Dědeček ho zbožňoval. Dal mu všechno, dokonce využil své poslední výdechy k tomu, aby zajistil Tristanovu budoucnost.

Vykročila jsem kupředu, vstoupila přímo do jeho zorného pole a zablokovala mu cestu dolů po kamenném chodníku.

„Tristane, dědeček zemřel. Ať už se v minulosti stalo cokoliv, měl bys to nechat být. Vždyť se pro tebe za ta léta tolik obětoval. Nemůžeš prostě odejít, aniž bys mu řekl jediné slovo.“

Při mých slovech se jeho výraz zlověstně zachmuřil. Z jeho širokých ramen vyzařovala aura smrtící zuřivosti a narazila do mě jako fyzická vlna. Zdálo se, jako by teplota mezi námi prudce klesla. Čelist se mu sevřela ještě pevněji, pod bezchybnou kůží mu zacukaly svaly. Oči se mu zúžily a proměnily se z tůní tmavého ledu ve střepy roztříštěného skla. Připravila jsem se na výbuch. Pevně jsem stiskla rty a zbytek své prosby spolkla, vyděšená, že by mé utajené těhotenství mohlo vyjít najevo, kdybych ho tady na strmém svahu vyprovokovala k potyčce.

Nekřičel. Nezvedl ruku. Pouze na mě vrhl jedovatý, znechucený pohled a zkřivil ret v tichém odsouzení. S úmyslnou silou vrazil ramenem do mého, až jsem lehce ztratila rovnováhu, a rázným krokem se vydal dolů po tesaných kamenných schodech k parkovišti pod námi.

Klopýtla jsem a zachytila se na mokré trávě. V žaludku se mi zachvěla panika. Pohlédla jsem dolů na cestu. Soukromý řidič, který mě na hřbitov předtím přivezl, už byl pryč. Strýc Victor a Diane odjeli vlastními auty. Na svahu nezůstal nikdo kromě správce pozemku kdesi v dálce. Kdybych tu zůstala, musela bych v blížící se bouři scházet z hory pěšky.

Neměla jsem jinou možnost, chytila jsem okraje kabátku a pospíchala po schodech za ním. Na dlážděné parkoviště jsem dorazila právě ve chvíli, kdy Tristan odemykal svůj elegantní, tmavý luxusní vůz. Aniž bych si všímala těžkého pohledu, který po mně střelil, otevřela jsem dveře spolujezdce a vklouzla do měkkého koženého sedadla.

Beze slova nastartoval. Silný motor s burácením ožil a auto vyrazilo z bran hřbitova.

Cestu zpátky k hranicím města pohltilo těžké, dusivé ticho. Temná obloha nad námi se konečně otevřela. Déšť začal prudkým, neúprosným rytmem bušit do čelního skla. Rytmické svištění stěračů bylo jediným zvukem uvnitř kabiny, který prořezával hustou, napjatou atmosféru. Za tónovanými skly se svět rozpíjel do ponuré šedi a černi. Uvnitř hrozilo, že mi pouhá tíha Tristanova tichého hněvu vyrazí dech z plic.

Seděla jsem jako přimrazená, záda křečovitě opřená o sedadlo. Prsty se mi bolestivě zarývaly do látky nad koleny. Krabička ze santalového dřeva v mé kapse působila neuvěřitelně těžce a poutala mě k noční můře přítomnosti. V mysli se mi míhaly děsivé vzpomínky staré jen několik hodin. Viděla jsem to velkolepé schodiště. Viděla jsem Chloeinu zkřivenou tvář. Viděla jsem, jak padá pozpátku a naráží na mramorovou podlahu. Viděla jsem kaluž tmavě rudé krve, která špinila její sněhobílé šaty.

Věděla jsem, že jsem ji nestrčila. Vyklouzla mi z rukou a zřítila se buď vlastním záměrem, nebo pouhou nešťastnou náhodou. Obraz toho, jak krvácí na podlaze vstupní haly, mě však neúprosně pronásledoval. Těžké ticho v autě se napínalo k bodu zlomu a drásalo mi nervy, dokud jsem už nedokázala potlačit tu pálivou otázku.

„Jak... jak je na tom slečna Mercerová?“ zeptala jsem se tichým šepotem, hlas se mi chvěl přes šumění deště.

Ve chvíli, kdy mi ta slova splynula ze rtů, Tristan prudce trhnul volantem a dupl na brzdový pedál.

Pneumatiky bolestně zakvílely na kluzkém asfaltu. Těžký vůz prudce hodil zadkem a mrštil mnou dopředu, zatímco se bezpečnostní pás pevně zasekl přes můj hrudník. Auto s ohlušujícím skřípotem zastavilo na kraji opuštěné, deštěm promočené silnice. Ramena mi narazila zpět do opěradla a dech mi byl vyražen z plic.

Než jsem se stihla vzpamatovat, prořízlo stísněný prostor ostré cvaknutí přezky bezpečnostního pásu. Tristan se vrhl přes širokou středovou konzoli. Chytil mě za ramena, těžkými dlaněmi se zaryl do látky mého kabátku a přišpendlil mě k opěradlu koženého sedadla.

Jeho mohutná, svalnatá postava mě dokonale uvěznila. Byla jsem lapená mezi nepoddajnými dveřmi auta a jeho širokou hrudí. Jeho obsidiánové oči plály děsivým, ledovým vztekem jen několik centimetrů od mé tváře. Cítila jsem teplo sálající z jeho kůže a ostrou, mužnou vůni jeho kolínské smíšenou s kovovým zápachem čistého běsu.

„Jak by na tom podle tebe měla být?“ ušklíbl se a jeho hlas zněl jako tiché, trpké zasyčení těsně u mé tváře. „Valerie, ty si vážně myslíš, že jen proto, že ti děda dneska předal tu krabičku, se s tebou nerozvedu?“

Srdce se mi zastavilo.

Dech mi uvízl v hrdle. Vytřeštila jsem oči a hleděla do jeho pohledných, divokých rysů zahalených stíny. Uběhlo sotva pár hodin od chvíle, kdy mi paní Hobbsová ve smuteční síni diskrétně podala tu krabičku ze santalového dřeva. Vklouzla jsem s ní do kapsy, když se nikdo nedíval, a přesto už o tom věděl. Někdo mu to řekl. Měl oči všude.

Když jsem hleděla do jeho krutých, opovržlivých očí a cítila drtivý stisk na svých ramenou, něco se ve mně definitivně zlomilo. Dva roky jsem ho v tichosti milovala. Dva roky jsem snášela jeho chlad, jeho pozdní návraty, to, jak na veřejnosti otevřeně upřednostňoval Chloe. Polykala jsem každou urážku i každou osamělou večeři a upínala se k ubohé naději, že jednoho dne možná mou oddanost spatří.

Ale teď, když se nade mnou skláněl a díval se na mě jako na jedovatého hada, kterého chce zašlápnout podpatkem, se poslední doutnající uhlíky mé neopětované lásky proměnily v chladný, neživý popel. Tady nebylo žádné spásy. Žádná budoucnost.

Potlačila jsem horké slzy, které se mi draly do očí. Odmítala jsem před ním plakat. Přikázala jsem svým svalům, aby se uvolnily, nechala hlavu klesnout na opěrku a čelila jeho ledovému pohledu zpříma.

„Já jsem Chloe ze schodů nestrčila, Tristane,“ promluvila jsem tiše, hlas zbavený veškerých emocí. „A pokud jde o tu krabičku, nemám tušení, co v ní je. Nikdy jsem ji neotevřela. A nikdy jsem neměla v úmyslu ji použít k tomu, abych tě vydírala a donutila tě nechat si mě za ženu.“

Jeho stisk na mém kabátku ještě zesílil a povytáhl mě o kousek ze sedadla. Jeho pohled pátral v mé tváři, zkoumal mé rysy a hledal jakýkoli náznak klamu, nenašel však nic než prázdné, vyčerpané vakuum.

Zhluboka a trhaně jsem se nadechla a podívala se mu přímo do těch krásných, nenávistných očí.

„Když se tak zoufale chceš rozvést... fajn. Zítra ráno můžeme jít ty papíry podepsat.“

Ta slova visela v prostoru mezi námi, těžší než bouře běsnící venku. Déšť nemilosrdně bubnoval do kovové střechy auta a vyklepával chaotický rytmus, který zrcadlil divoký tep mého srdce.

Tristan ztuhl.

Zorničky se mu rozšířily nefalšovaným, nepopiratelným šokem. Na zlomek vteřiny maska ledového vzteku sklouzla a odhalila čisté zmatení. Ruce měl stále sevřené na mých ramenou, ale ten bolestivý tlak polevil. Čekal, že budu všechno popírat. Čekal, že budu žadonit o odpuštění, že použiji Arthurův dar na smrtelné posteli jako páku, že propuknu v pláč a budu se držet jeho rukávu přesně tak, jak jsem to dělala vždycky, když hrozil odchodem. Ani v těch nejdivočejších snech by ho nenapadlo, že se vzdám tak snadno.

Rozhostilo se napjaté, dusivé ticho. Předení motoru běžícího na volnoběh bylo jediným zvukem, který se mísil s bouří.

Překvapení v jeho očích pomalu vyprchalo a nahradil ho ošklivý, pohrdavý úšklebek, který zkřivil jeho dokonalé rty. Jeho šok se srazil v něco mnohem temnějšího a podstatně krutějšího. Pustil má ramena a se znechuceným odfrknutím se ode mě odtáhl.

„Chloe leží v nemocniční posteli a právě přišla o naše dítě,“ vychrlil ta slova jako jed a hlas mu přímo odkapával záští. „A ty si myslíš, že zítra prostě podepíšeš kus papíru a odejdeš bez jediného škrábnutí?“

To obvinění mě zasáhlo jako rána pěstí do břicha. *Přišla o naše dítě.* Ruce mi instinktivně přejely k mému vlastnímu plochému břichu a mysl se mi točila hrůzou. Chloe byla těhotná. Ta krev na podlaze – byl to potrat. Zatímco ve mně rostlo mé vlastní utajené dítě, jeho druhé dítě vyhaslo na mramorové dlažbě vancovského panství.

„A co tedy ode mě chceš?“ zeptala jsem se a hlas se mi chvěl vyčerpáním, které mi sahalo až do morku kostí. Už jsem neměla sílu s ním bojovat.

Tristan se narovnal v zádech a ladně vklouzl za volant. Upravil si límec a smetl neviditelné smítko z rukávu. Dlouhými, elegantními prsty líně poklepával o kůží potažený volant. Divoký, výbušný vztek z předchozí chvíle vyprchal a nahradila ho mrazivá, vypočítavá lhostejnost, která mě děsila mnohem víc. Zíral přímo před sebe na deštěm zkrápěnou dálnici.

„Počínaje zítřkem se o ni budeš v nemocnici osobně starat, dokud se nezotaví.“