Mužova tvář v okamžiku potemněla a v očích se mu zablýskl chlad. Očividně zuřil.

„Můžu vám nějak pomoct, pane Vanci?“ Vůbec jsem se tu necítila jako Tristanova manželka, spíš jako vetřelkyně.

Čím víc jsem to tak vnímala, tím větší vztek se ve mně vařil.

Dokonce i můj pohled na Tristana byl plný vzdoru.

„Omluv se.“ Jeho tón byl nekompromisně velitelský.

Svraštila jsem obočí, pohlcena vztekem. „Zblá