Jakmile domluvil, jako by si na něco vzpomněl; přikývl a lusknul prsty: „Aha, málem bych zapomněl! Touhle dobou by měl být v Chloině nemocničním pokoji a starat se o svou milovanou ženu. Pochybuju, že má čas věnovat ti sebemenší pozornost!“

S těmi slovy se naklonil blíž. Z dechu prosyceného tabákem se mi udělalo ještě hůř a vyštěkla jsem: „Hele, Gavine. Když umřu, budu konečně volná?“

Tvář mu ztuh