Když viděla, jak jsem nepřítomná, bezmocně si povzdechla: „Zapomeň na to a dál se drž Tristana. Ostatně, nedokážeš odejít, dokud tě zklamání úplně nepohltí.“

Po chvilce odmlky vešla do koupelny a cestou si znovu vzdychla. Měla naprostou pravdu a já k tomu neměla co dodat.

Když vyšla ven a sušila si vlasy, zeptala se: „Co si dáme k jídlu?“

„Cokoli.“ Nesmírně jsem Kláře záviděla její rozhodnost. Já