Když to paní Hobbsová viděla, s úsměvem odešla do kuchyně.

Mezitím před pracovnou.

Chvíli jsem váhala, pak jsem zvedla ruku a zaklepala na dveře.

Po chvíli se zevnitř ozval hluboký hlas: „Paní Hobbsová, jděte si odpočinout. Nemám hlad!“

„To jsem já!“ vyhrkla jsem a málem se kousla do rtu, svíraná takovou úzkostí, až mě polil pot.

Nastalo krátké ticho. Po chvíli ten hluboký hlas hlasitěji pronesl: