MAEVIA

Jeho slova přetrvávala v místnosti i poté, co odešel, ale já už neměla sílu na ně odpovědět. Seděla jsem sama na posteli, v klíně poničený portrét své matky, a snažila se vyhladit to, co už nikdy nešlo napravit.

Ať už jsem potrhané kousky přitiskovala k sobě sebeopatrněji, poškození nezmizelo. Část jejího úsměvu byla navždy pryč a nic z toho, co bych udělala, ho nemohlo vrátit.

Slzy, které