Probouzím se celá ztuhlá a rozlámaná ze spaní v kancelářském křesle. V pokoji je tma a jediné světlo proniká škvírou ve dveřích, které táta musel nechat pootevřené. Otočím se, abych zkontrolovala Caspiana, a polekaně zjistím, že má otevřené oči a dívá se na mě. Rázem se narovnám.

„Ty jsi vzhůru!“ Rozsvítím lampičku a sjedu ho pohledem, zda neuvidím známky bolesti nebo že je něco v nepořádku.

„Jsem