Druhý den vyrážíme brzy ráno. Po sprše a uspěchané snídani se s očima zalepenýma spánkem a sotva při vědomí vypotácíme k mému autu. Nebo spíš já a Caspian sotva fungujeme. Zeph naproti tomu působí jako ze škatulky, stejně jako obvykle, a upřímně mě to trochu štve. Nikdo by po ránu neměl být takhle veselý, je to prostě divné a mělo by to být pomalu trestné.

„Já budu sedět vepředu,“ prohlásí Caspian