Caspianova matka se směje a já ji pozoruji, upřímně řečeno dost vyděšená. Tohle není HEZKÝ smích. Zní téměř hystericky. Začínám se bát, že jsem to pokazila – a to hodně. Sevřu Caspianovu ruku, nejspíš ho to musí bolet, jak křečovitě ji mačkám. Přinutím se stisk povolit, abych ho držela jemně, a zhluboka se nadechnu.

„Elysio, jsi v pořádku?“ zeptám se a pečlivě hlídám svůj tón. Nevím dost dobře, co